Dezsö Kolossváry

Dezsö Kolossváry
Velitel 11. armádního sboru ve Lvově
Ve funkci: 1911 – 1914
Předchůdce	Franz Schoedler
Nástupce	Stjepan Ljubičić
Ministr zeměbrany Uherského království
Ve funkci: 27. června 1903 – 3. listopadu 1903
Předchůdce	Géza Fejérváry
Nástupce	Sándor Nyiri
Vojenská služba
Služba	Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Hodnost	generál jezdectva (1912), polní podmaršál (1907), generálmajor (1903)
Narození	1. května 1854 Veszprém
Úmrtí	5. dubna 1919 (ve věku 64 let) Šoproň
Místo pohřbení	Hřbitov Kerepesi
Příbuzní	Ödön Kolossváry a Endre Kolossváry (sourozenci)
Profese	politik
Ocenění	Vojenský záslužný kříž 3. třídy
Commons	Dezső Kolossváry
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Dezsö Kolossváry de Kolosvár (německy Desiderius Kolossváry von Kolosvár) (1. května 1854 Veszprém – 5. dubna 1919 Šoproň) byl rakousko-uherský generál. V c. k. armádě sloužil od mládí převážně jako štábní důstojník. V roce 1903 krátce zastával funkci ministra zeměbrany ve vládě Uherského království. Od roku 1911 byl velitelem 11. armádního sboru ve Lvově a v roce 1912 dosáhl druhé nejvyšší vojenské hodnosti generála jezdectva. Na začátku první světové války byl jedním z velitelů v bitvě o Halič, po ztrátě Lvova byl v roce 1915 penzionován.

Pocházel ze staré rodiny ze Sedmihradska, která byla v roce 1653 povýšena do šlechtického stavu.^[1] Narodil se jako mladší syn právníka a statkáře Józsefa Kolossváryho (1817–1890).^[2] První vojenskou průpravu získal na jezdecké kadetní škole v Hranicích a v letech 1872–1876 studoval na Technické vojenské akademii ve Vídni. K vojsku nastoupil v roce 1876 jako poručík k 10. husarskému pluku v Tolně.^[3] V letech 1879–1881 si doplnil vzdělání na Válečné škole (K.u.k. Kriegsschule) ve Vídni^[4] a jako nadporučík byl zařazen do sboru důstojníků generálního štábu. Sloužil u 11. jezdecké brigády v Tarnówě ^[5]. V roce 1886 byl přidělen ke generálnímu štábu, kde měl později na starost vedení kanceláře vojenské rozvědky (1896–1898). Mezitím postupoval v hodnostech (podplukovník 1896, plukovník 1897) a od roku 1898 řídil operační oddělení generálního štábu.^[6] V roce 1901 byl převelen k uherské zeměbraně, kde převzal velení 2. brigády jezdectva. V roce 1903 byl povýšen do hodnosti generálmajora.^[7]

V Khuen-Héderváryho vládě byl v červnu 1903 jmenován uherským ministrem zeměbrany,^[8][9] Kabinet odstoupil již v listopadu téhož roku, mimo jiné kvůli sporům o podobě vojenských odvodů. Kolossváry se poté vrátil do aktivní vojenské služby jako velitel jezdeckých jednotek. V letech 1904–1905 velel 14. jezdecké brigádě v Řešově^[10], poté byl velitelem jezdecké divize ve Stanislavi.^[11] a v roce 1907 byl povýšen na polního podmaršála.^[12] V letech 1908–1911 byl velitelem 30. pěší divize ve Lvově.^[13] V roce 1911 se stal velitelem 11. armádního sboru ve Lvově,^[14] respektive zemským velitelem ve východní Haliči a Bukovině^[15] a v roce 1912 dosáhl hodnosti generála jezdectva.^[16][17] Na začátku první světové války byl se svým sborem povolán na východní frontu^[18] a zúčastnil se bojů o Halič, po obsazení Lvova ruskou armádou^[19] byl Kolossváry k datu 1. února 1915 odeslán na časově neohraničenou dovolenou a do aktivní služby se již nevrátil.^[20]

Jako ministr uherské vlády obdržel v roce 1903 titul c. k. tajného rady s nárokem na oslovení Excelence.^[21] Od roku 1913 byl čestným majitelem 14. husarského pluku dislokovaného v Nyíregyháze.^[22][23] Během vojenské služby získal řadu ocenění v Rakousku-Uhersku i v zahraničí.^[24][25]

• Řád železné koruny III. třídy (1892)
• Vojenský záslužný kříž III. třídy (1898)
• Jubilejní pamětní medaile (1898)
• rytířský kříž Leopoldova řádu (1901)
• Služební odznak pro důstojníky III. třídy (1901)
• Řád železné koruny II. třídy (1903)
• Služební odznak pro důstojníky II. třídy (1911)
• Mobilizační kříž (1913)
• Řád železné koruny I. třídy s válečnou dekorací (1914)

• velkokříž Vojenského záslužného řádu (1887, Bavorsko)
• Řád pruské koruny III. třídy (1889, Německo)
• Řád lva a slunce IV. třídy (1889, Persie)
• Řád červené orlice II. třídy (1899, Německo)

• BALLA, Tibor: A Nagy Háború osztrák-magyar tábornokai; Národní kulturní fond, Budapešť, 2010; s. 186–187 (heslo Dezsö Kolossváry) ISBN 978-963-446-585-0 dostupné online (maďarsky)

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dezső Kolossváry de Kolosvár na Wikimedia Commons
• Životopis Dezsa Kolossváryho na webu austria-forum