Dominik Tatarka
Dominik Tatarka | |
---|---|
Narození | 14. března 1913 Plevník-Drienové Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko |
Úmrtí | 10. května 1989 (ve věku 76 let) Bratislava Československo Československo |
Povolání | spisovatel a publicista |
Alma mater | Univerzita Karlova |
Ocenění | Cena Jaroslava Seiferta (1986) Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třída, in memoriam (1991) |
Politická příslušnost | Komunistická strana Československa |
multimediální obsah na Commons | |
citáty na Wikicitátech | |
Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Dominik Tatarka (14. března 1913 Plevník-Drienové, Uhersko – 10. května 1989 Bratislava) byl slovenský spisovatel a publicista.
Život
Gymnázium začal studovat v Nitře, ale odmaturoval roku 1934 v Trenčíně. Poté studoval na UK v Praze (1934–1938) a na Sorbonně v Paříži (1938 – 4 měsíce ).
Od 1939 do 1944 vyučoval na střední škole v Žilině a v Martině. Aktivně se zúčastnil Slovenského národního povstání. Po skončení války pracoval jako úředník a redaktor v různých denících, v letech 1949–1951 byl tajemníkem a ústředním tajemníkem Svazu československých spisovatelů, v letech 1951–1952 byl redaktorem deníku Pravda. V roce 1969 vrátil legitimaci KSČ, protože nebránila suverenitu Československa, poté byl vyloučen ze všech organizací a od roku 1970 pracoval v manuálních profesích a stal se zakázaným autorem. Od tohoto vystoupení byl pod stálým dozorem StB. Od roku 1971 byl v invalidním důchodu. Roku 1977 jako první Slovák podepsal Chartu 77 (celkově Chartu 77 podepsalo 7 Slováků). Láska mezi D. Tatarkou a disidentkou Evou Štolbovou je popsána v její knize Lamento.[1][2]
Ocenění
Roku 1986 mu Nadace Charty 77 ve Stockholmu udělila Cenu Jaroslava Seiferta.
V roce 1991 mu byl udělen Řád Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy (in memoriam).[3]
Při příležitosti 100. výročí jeho narození v r. 2013 vydala Slovenská pošta poštovní známku s portrétem Dominika Tatarky od akademického malíře Dušana Grečnera.[4]
Dílo
- V úzkosti hľadania, (1942, česky r. 1965). Tatarka od počátku po celou svou tvorbu vnášel do svých knih vlastní život. Vracel se ustavičně k několika základním okamžikům svého života a ty transponoval jako základní lidské situace. Je to sbírka novel, které čerpají z autorových životních prožitků z doby na přelomu 30. a 40. let. Základním motivem je zde motiv lidského neporozumění. Jsou to vlastně variace na téma lidské osamělosti, odcizení, nemožnosti komunikace a navázání trvalých mezilidských vztahů.
- Panna zázračnica, (1944, česky r. 1968). Zachytil splývání skutečností s fantazií – atmosféru nástupu avantgardních směrů v Bratislavě. Je to příběh skupiny mladých bohémů, kteří v průběhu války neustále hledají své vyjádření v umění i v životě a jejich inspirací, láskou a přítelkyní je krásná dívka Anabella. Z této „panny zázračnice“ si každý udělal svým způsobem svůj osobní idol i zdůvodnění své tvůrčí posedlosti.
- Farská republika, (1948, česky r. 1949). Základem románu byly jeho zážitky z Žiliny, kde za 2. světové války učil na gymnáziu. Byl obklopen tragickými osudy Židů, kteří byli později deportování. Většina z nich tušila, jaký osud je čeká a snažila se mu uniknout získáním amerického pasu od slovenských navrátilců. Farskou republikou označil období klerofašistického Slovenského štátu.
- Ľudia a skutky, (1950)
- Prvý a druhý úder, (1950)
- Radostník, (1954)
- Družné letá, (1955)
- Človek na cestách, (1957)
- Rozhovory bez konca, (1959)
- Prútené kreslá, (1962)
- Démon súhlasu, (1963), časopisecky již r. 1956. Tatarka zobrazil s groteskním zveličením tragický osud umělce, který se za výhody upíše ke spolupráci s totalitním režimem. V této próze podal nejkritičtější analýzu stalinizmu v té době, pronikavou kritiku vládnoucího monopolu jedné strany a praktik komunistické diktatury. Otevřeně vyřkl pravdu o sovětizaci slovenské společnosti po r. 1948.
- Proti démonom, (1968)
- Písačky, (1979), Kolín nad Rýnem
- Sám proti noci, (1984), Řím
- Listy do večnosti, (1986), Toronto
- Navrávačky, (1988), Kolín nad Rýnem
- V ne čase, (1997)
- Písačky pre milovanú Lutéciu, (1999), Praha
Reference
- ↑ ŠTOLBOVÁ, Eva. Lamento. V Praze: Thalia 137 s. ISBN 978-80-900684-3-8.
- ↑ DATABAZEKNIH.CZ. Lamento - kniha. www.databazeknih.cz [online]. [cit. 2024-08-13]. Dostupné online.
- ↑ Hrad.cz > Státní vyznamenání > Česká a Slovenská Federativní Republika > Řád T. G. Masaryka > Seznam vyznamenaných
- ↑ Osobnosti: Dominik Tatarka (1913 – 1989)
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Dominik Tatarka na Wikimedia Commons
- Osoba Dominik Tatarka ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Dominik Tatarka
Laureáti Ceny Jaroslava Seiferta | |
---|---|
Dominik Tatarka (1986) • Ludvík Vaculík (1987) • Ivan Diviš (1988) • Karel Šiktanc (1989) • Emil Juliš (1990) • Jiří Kolář (1991) • Ivan Wernisch / Josef Hiršal (1992) • Bohumil Hrabal (1993) • Milan Kundera (1994) • Antonín Brousek / Petr Kabeš (1995) • Zbyněk Hejda / Jiřina Hauková (1996) • Karel Milota (1997) • Věra Linhartová (1998) • Jiří Kratochvil (1999) • Pavel Šrut (2000) • Zdeněk Rotrekl (2001) • Jiří Gruša (2002) • Miloslav Topinka (2003) • Viktor Fischl / Josef Škvorecký (2004) • Michal Ajvaz / Jiří Suchý (2005) • Ivan Martin Jirous (2006) • František Listopad (2007) • Václav Havel (2008) • Ludvík Kundera (2009) • Jáchym Topol (2010) • Karel Šiktanc (2011) • Vladimír Binar (2012) • Eugen Brikcius (2015) • Jiří Brabec / Jiří Opelík (2017) • Miroslav Petříček (2019) |