Odstoupení Lyndona B. Johnsona z kandidatury na prezidenta USA v roce 1968

Dne 31. března 1968 učinil tehdejší prezident USA Lyndon B. Johnson během televizního projevu k národu, který začal kolem deváté hodiny večerní, překvapivé prohlášení, že nebude usilovat o znovuzvolení na další funkční období a že odstupuje z prezidentských voleb v roce 1968. Johnson prohlásil: „Nebudu usilovat a nepřijmu nominaci své strany na další funkční období jako váš prezident.“^[1][2][3]

Zpočátku byl jediným významným Johnsonovým vyzyvatelem v prezidentských primárkách Demokratické strany v roce 1968 Eugene McCarthy, protiválečný senátor z Minnesoty. Johnsonovo oznámení o odstoupení z boje přišlo poté, co McCarthy téměř vyhrál primárky v New Hampshire a do boje vstoupil senátor Robert F. Kennedy, další kritik války a bratr zesnulého prezidenta Johna F. Kennedyho.

Johnsonovo rozhodnutí otevřelo dveře viceprezidentovi Hubertu Humphreymu, aby se stal kandidátem Demokratické strany. Národní sjezd Demokratické strany v roce 1968, který se konal v Chicagu, byl poznamenán výraznými protesty a střety mezi demonstranty a policií, což odráželo hluboké rozpory v americké společnosti.^[4]

Ve volbách v roce 1968 nakonec zvítězil kandidát Republikánské strany Richard Nixon, který porazil Humphreyho a kandidáta třetí strany George Wallace. Nixonova kampaň těžila z témat práva a pořádku a slibu ukončit angažmá USA ve válce ve Vietnamu.^[5]

Historicky se většina úřadujících amerických prezidentů, kteří dokončili jedno celé funkční období, rozhodla kandidovat i podruhé. Následující prezidenti se mohli ucházet o znovuzvolení poté, co dokončili alespoň jedno celé funkční období, ale rozhodli se nekandidovat:

• James K. Polk (1845–1849): dodržel slib z kampaně, že bude sloužit pouze jedno funkční období.
• James Buchanan (1857–1861): dodržel slib z kampaně, že bude sloužit pouze jedno funkční období
• Rutherford B. Hayes (1877–1881): dodržel slib z kampaně, že bude sloužit pouze jedno funkční období
• Calvin Coolidge (1923–1929): rozhodl se nekandidovat poté, co odsloužil jedno částečné a jedno celé funkční období
• Harry S. Truman (1945–1953): odstoupil z kandidatury po jednom částečném a jednom plném funkčním období

• 
  James K. Polk
• 
  James Buchanan
• 
  Rutherford Hayes
• 
  Calvin Coolidge
• 
  Harry S. Truman

Lyndon B. Johnson, 36. prezident Spojených států, nastoupil do úřadu po atentátu na prezidenta Johna F. Kennedyho v listopadu 1963.^[6] Johnson byl následně zvolen drtivým vítězstvím v prezidentských volbách v roce 1964.^[7] Jeho prezidentství se vyznačovalo významnými legislativními úspěchy, včetně zákona o občanských právech z roku 1964, zákona o volebních právech z roku 1965, ratifikace čtyřiadvacátého a pětadvacátého dodatku Ústavy Spojených států a zavedení systému Medicare a Medicaid.^[8]

Johnsonovo působení však nakonec zastínily různé problémy, například odpor k eskalaci amerického zapojení do konfliktu ve Vietnamu. Veřejné mínění se stále více obracelo proti válce a po celé zemi se šířila protiválečná hnutí.^[9] Ofenzíva Tet na počátku roku 1968 dále oslabila podporu války a Johnsonova postupu v ní.^[10]

S blížícími se volbami v roce 1968 začal Johnson ztrácet kontrolu nad Demokratickou stranou, která se rozdělila na čtyři frakce. První skupinu tvořili Johnson a Humphrey, odbory a místní straničtí bossové (v čele se starostou Chicaga Richardem J. Daleym). Druhou skupinu tvořili protiváleční studenti a intelektuálové, kteří se spojili kolem senátora Eugena McCarthyho ve snaze „odkopnout Johnsona“ (v angličtině Dump Johnson). Třetí skupinu tvořili katolíci, Hispánci a Afroameričané, kteří se spojili za senátorem Robertem F. Kennedym. Čtvrtou skupinu tvořili tradičně segregační bílí jižané, jako byl guvernér George Wallace.^[11]

V roce 1968 se Johnsonova popularita výrazně snížila a v době jeho odstoupení činila 36 %.^[12] Navzdory rostoucí nepopularitě Johnsona se tradičně tvrdilo, že úřadujícímu prezidentovi nelze odmítnout opětovnou kandidaturu. Johnson dne 12. března těsně zvítězil v prezidentských primárkách v New Hampshire nad McCarthym v poměru 49-42 %, ale tento těsný výsledek na druhém místě dramaticky posílil McCarthyho postavení v primárkách.^[13] O čtyři dny později oznámil svou kandidaturu Robert Kennedy.^[14]

Historikové, jako například Jeff Shesol, uvádějí, že Johnson chtěl odejít z Bílého domu, ale také se chtěl očistit; když se se otočilo veřejné mínění, rozhodl se odejít.^[15] Historikové uvádějí, že Johnson si uvědomil, že musí odejít, aby se společnost uzdravila. Robert Dallek napsal, že Johnson neměl žádné další domácí cíle a uvědomoval si, že jeho osobnost oslabila jeho popularitu.^[16] Johnsonův zdravotní stav se zhoršoval, čemuž nepomáhala energická kampaň Roberta Kennedyho; jeho manželka, Lady Bird Johnsonová, naléhala na jeho odchod do důchodu, protože základna jeho podpory se stále zmenšovala.^[17] Odstoupení ze závodu mu umožnil vystupovat jako mírotvorce. Autor Anthony J. Bennett uvádí, že Johnsona „donutilo v roce 1968 odstoupit z primárek rozhořčení nad jeho politikou v jihovýchodní Asii.“^[18] Úřadující prezident možná také doufal, že jej Demokratická strana povolá opět ke kandidatuře hlasováním na sjezdu.^[19]

Johnsonovi demokratičtí kolegové vyjádřili směs respektu, zklamání a pochopení pro jeho oznámení. Bývalí prezidenti a klíčové osobnosti strany ocenili Johnsonovo prezidentství a jeho rozhodnutí odstoupit. Bývalý prezident Harry S. Truman ocenil Johnsonovu službu a zdůraznil své přesvědčení, že Johnson jednal v nejlepším zájmu země a Demokratické strany.^[20] Představitelé demokratů se snažili přijít na to, jak na Johnsonovo náhlé odstoupení reagovat. To vedlo k ostrému boji o nástupnictví mezi demokraty.^[21] Někteří demokraté se obávali, že nový kandidát, vybraný sjezdem, nebude mít legitimitu ani šanci na zvolení, protože by si nominaci zajistil bez přímého přispění demokratických voličů z celé země.^[22]

Mnozí protiváleční aktivisté se z této zprávy radovali. Někteří z nich dospěli k závěru, že jejich hnutí přimělo Johnsona ke změně válečné politiky a k rozhodnutí, že další funkční období už nemůže získat. Protiváleční demonstranti před Bílým domem skandovali: „Hej, hej, LBJ! Kolik dětí jsi dnes zabil?“ (anglicky „Hey, hey, LBJ! How many kids did you kill today?“) Po Johnsonově odstoupení prošlo mnoho republikánů přehodnocením ohledně šancí Richarda Nixona na vítězství v listopadových volbách.

Jihovietnamští představitelé vnímali Johnsonovo odstoupení s obavami, především kvůli hrozbě protiválečného kandidáta, který je nechtěl podpořit a hrozil stažením vojsk. V této době jihovietnamský prezident Nguyễn Văn Thiệu netrpělivě očekával výsledky amerických voleb a věřil, že by mohl dosáhnout příznivější dohody s republikánským kandidátem Nixonem než s dosavadní administrativou.^[23] Zprávy, které to naznačovaly, byly tajně předávány Thieuovým zástupcům Nixonovými spolupracovníky. Prezident Johnson, rozzuřený a zděšený, objevil důkazy o tom prostřednictvím telefonních odposlechů, odposlechů a sledování a považoval to za potenciálně vlastizrádný čin.^[24]

Johnsonovo rozhodnutí považovali protiváleční aktivisté po celém světě za vítězství. Někteří jeho odstoupení považovali za znamení, že veřejný a mezinárodní tlak může ovlivnit politiku mocných států.^[25]

V týdnu po Johnsonově oznámení byl v Memphisu ve státě Tennessee v motelu Lorraine zavražděn americký bojovník za občanská práva a odpůrce války ve Vietnamu Martin Luther King. Po Kingově smrti se v mnoha amerických městech odehrály nepokoje.^[26] Ten večer byl Johnson v Oválné pracovně a plánoval setkání s vojenskými veliteli vietnamské války na Havaji. Poté, co ho tiskový tajemník George Christian ve 20:20 informoval o atentátu, cestu zrušil, aby se mohl věnovat této události.^[27] Vyšetřováním atentátu v Memphisu pověřil generálního prokurátora Ramseyho Clarka. Osobně zavolal Kingově manželce Corettě Scott Kingové a vyhlásil 7. duben dnem národního smutku, kdy bude americká vlajka vyvěšena na půl žerdi.

Vražda RFK přišla o měsíc později, což ještě prohloubilo tragický pocit bezmoci, který se toho roku vznášel nad Johnsonovou politikou. Po Johnsonově odstoupení a vraždě RFK získal nominaci Demokratické strany viceprezident Hubert Humphrey, takže jediným Humphreyho významným soupeřem zůstal McCarthy.

Humphrey nakonec prohrál volby s protiválečným republikánem Richardem Nixonem. Humphrey se po této porážce ocitl v depresi. Aby zůstal aktivní, pomohli mu přátelé nechat se zaměstnat jako profesor na Macalester College a Minnesotské univerzitě.^[28] Válka ve Vietnamu demokraty těžce poškodila a republikáni později vyhráli pět ze šesti prezidentských voleb.^[29]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Withdrawal of Lyndon B. Johnson from the 1968 United States presidential election na anglické Wikipedii.