Wang Čen (politik)

Wang Čen
Narození	11. dubna 1908 Liou-jang
Úmrtí	12. března 1993 (ve věku 84 let) Kanton
Povolání	politik a voják
Ocenění	Third Class Red Star Medal
Politická strana	Komunistická strana Číny
Děti	Wang Jun Wang Bing Wang Zhi
Funkce	tajemník sinťiangského oblastního výboru KS Číny (1949–1952) Viceprezident Čínské lidové republiky (1988–1993) poslanec Všečínského shromáždění lidových zástupců
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Wang Čen (čínsky pchin-jinem Wáng Zhèn, znaky 王震; 11. dubna 1908 – 12. března 1993) byl čínský komunistický voják a politik, účastník čínské občanské války a čínsko-japonské války. Po vzniku Čínské lidové republiky působil v Sin-ťiangu (zástupce velitele tamních vojsk a tajemník provinčního výboru Komunistické strany Číny, později zástupce velitele severozápadního vojenského okruhu. V letech 1954–1956 v Pekingu velel železničním vojskům Čínské lidově osvobozenecké armády, poté byl ministrem státních statků a rekultivací. Za kulturní revoluce byl odvolán z vlády a poslán na venkov, v polovině 70. let se vrátil do politiky a vykonával úřady místopředsedy vlády (1975–1980), člena stálého výboru ústřední vojenské komise KS Číny (1975–1977 a 1978–1982), člena politbyra (1978–1982), ředitele ústřední stranické školy (1982–1987), místopředsedy ústřední poradní komise (1985–1987) a viceprezidenta Čínské lidové republiky (1988–1993). Je řazen mezi Osm nesmrtelných Komunistické strany Číny.

Wang Čen se narodil 11. dubna 1908 v okresu Liou-jang na východě provincie Chu-nan v chudé rolnické rodině.^[1] Od roku 1923 pracoval na železnici. V roce 1927 vstoupil do Komunistické strany Číny a účastnil se povstání v Čchang-ša. Dva týdny po svatbě jeho manželku popravili vojáci Kuomintangu.^[1] Roku 1929 vstoupil do čínské Rudé armády. V létě 1930 se jeho čtyřtisícový oddíl připojil k sboru Pcheng Te-chuaje. Na podzim 1930 byl jmenován komisařem pluku v 1. samostatné divizi (velitel Liou Po-čcheng), začátkem 1932 byl povýšen na komisaře zmíněné divize, téhož roku byl raněn v boji. Roku 1933 se stal vedoucím politického oddělení 17. divize (velitel Siao Kche) a později komisařem Siao Kcheova 6. sboru.^[1] 6. sbor válčil na jihu pomezí provincií Ťiang-si a Chu-nan, v létě 1934 se vydal na Dlouhý pochod na západ a v srpnu 1934 se v západním Chu-nanu spojil s Che Lungovým 2. sborem. V listopadu 1935 se oba sbory pod velením Che Lunga a Žen Pi-š’ho vydaly na další pochod a v listopadu 1936 dosáhli sovětské oblasti v Šen-si. Po reorganizaci komunistických vojsk na podzim 1937 bývalé jednotky 2. a 6. sboru tvořily základ 120. divize 8. pochodové armády, přičemž ze 6. sboru vznikla 359. brigáda, jejímž velitelem se stal Wang Čen.^[1] Brigáda bojovala v Šan-si a Che-peji, v letech 1941–1944 působila v jižní části komunistické pohraniční oblasti, kde se kromě vojenské obrany regionu věnovala i obnově zemědělské produkce. Roku 1944 byla brigáda převelena na jih k Nové 4. armádě do Chu-nanu.^[1]

Wang Čen byl roku 1945 na VII. sjezdu KS Číny zvolen kandidátem ústředního výboru.^[1] V letech 1946–1947 byl náčelníkem štábu vojenské oblasti Šan-si-Suej-jüan-Šen-si-Kan-si-Ning-sia, poté velitelem 2. kolony Pcheng Te-chuajovy Severozápadní polní armády, velitelem 1. armády v 1. polní armádě (přejmenované Severozápadní polní armádě), v říjnu 1949 se svými vojsky obsadil Urumči, hlavní město provincie Sin-ťiang.^[1] Po skončení bojů zůstal v letech 1949–1952 Sin-ťiangu jako zástupce velitele sinťiangského vojenského obvodu, jeden z tajemníků sinťiangského provinčního výboru KS Číny a člen sinťiangské provinční vlády, také zasedal v severozápadním vojensko-administrativním výboru (1950–1953), resp. severozápadní administrativním výboru (1953–1954). V letech 1952–1954 vykonával funkci zástupce velitele severozápadního vojenského okruhu.^[1]

Roku 1954 byl přeložen do Pekingu na místo velitele a komisaře železničních vojsk Čínské lidové osvobozenecké armády, téhož roku byl jmenován členem Státního výboru obrany (do kulturní revoluce). Při zavedení vojenských hodností roku 1955 obdržel hodnost generálplukovníka. V květnu 1956 byl jmenován ministrem státních statků a rekultivací.^[1] Na VIII. sjezdu KS Číny roku 1956 byl zvolen členem ústředního výboru (znovuzvolen i na následujících sjezdech v letech 1969, 1973, 1977 a 1982). Roku 1959 byl zvolen poslancem Všečínského shromáždění lidových zástupců (znovuzvolen roku 1964, neúčastnil se voleb roku 1975, zvolen roku 1978, 1983 a 1988).^[1] Těšil se mimořádné důvěře Mao Ce-tunga. Během kulturní revoluce přišel o ministerskou funkci, a v letech 1968–1972 pracoval na venkově v zemědělství, zůstal však členem ústředního výboru. Roku 1974 se vrátil k veřejné činnosti a v lednu 1975 byl jmenován místopředsedou vlády (pro dopravu a zásobování), téhož roku se stal členem stálého výboru ústřední vojenské komise KS Číny (do XI. sjezdu v srpnu 1977).^[1]

Roku 1976 ještě před Maovou smrtí začal se svými politickými spojenci (Jie Ťien-jing) probírat možnost zatčení maoistických radikálů v politbyru (takzvaný „gang čtyř“) a v říjnu 1976 rozhodně podpořil akci proti gangu.^[2] Ve druhé polovině 70. let politicky patřil k volné koalici politiků podporujících Teng Siao-pchinga, pod vedením kterého se postavili v mocenském soupeření proti skupinou umírněných pokračovatelů maoistického kurzu kolem Chua Kuo-fenga. Wang Čen přitom patřil ke konzervativním odpůrcům politických reforem.^[3] V zimě 1976/1977 s Jie Ťien-jingem a dalšími vojáky prosadil rehabilitaci maršála Che Lunga, což spustilo nové kolo rehabilitací a politických návratů obětí kulturní revoluce.^[4] V první polovině roku 1977 patřil mezi politiky žádající rehabilitaci Teng Siao-pchinga a jeho návrat do úřadů, a také návrat do politbyra Čchen Jüna.

V březnu 1978 si nové vládě podržel úřad jejího místopředsedy (do září 1980) a současně opět přibrán do stálého výboru ústřední vojenské komise (do XII. sjezdu v září 1982) a na zasedání ústředního výboru v prosinci 1978 byl zvolen členem politbyra (s Čchen Jünem, Chu Jao-pangem a Teng Jing-čchao, znovuzvolen na XII. sjezdu).^[1] V září 1980 s výměnou premiéra (nastoupil Čao C’-jang místo Chua Kuo-fenga) odešlo z vlády i několik místopředsedů, vesměs starých veteránů, mezi nimi i Wang Čen.

V březnu 1982 byl jmenován ředitelem Stranické školy ústředního výboru KS Číny (do března 1987).^[1] V září 1985 s řadou dalších zasloužilých veteránů komunistického hnutí rezignoval na členství v ústředním výboru a politbyru, náhradou se stal místopředsedou ústřední poradní komise KS Číny (do XIII. sjezdu roku 1987). V březnu 1988 byl zvolen viceprezidentem Čínské lidové republiky.^[1] Přitom 212 poslanců Všečínského shromáždění lidových zástupců hlasovalo proti a dalších 77 se zdrželo, což bylo více než 10 % z celkového počtu hlasujících, do té doby nevídaný projev nesouhlasu poslanců s navrženým kandidátem..^[5] V 80. letech vystupoval proti politickému uvolnění, proti „buržoazní liberalizaci“. Na přelomu let 1986/1987 patřil mezi konzervativce, kteří na Teng Siao-pchingovi prosadili odvolání generálního tajemníka ÚV Chu Jao-panga.^[6] Podpořil nasazení armády proti demonstrantům v Pekingu roku 1989. Ve sporu s Teng Siao-pchingem o definici „jádra“, kolem kterého se sdruží post-tengovské vedení strany a státu, oponoval Tengovu pojetí jádra jako jedné osoby (generálního tajemníka Ťiang Ce-mina) a prosazoval definici „jádra“ jako Ťianga a premiéra Li Pchenga.^[7]

Zemřel v Kantonu 12. března 1993.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Wang Čen na Wikimedia Commons

Člen vedení Komunistické strany Číny

11. politbyro ÚV KS Číny (srpen 1977 – září 1982) členové politbyra stálý výbor Chua Kuo-feng (předseda ÚV do června 1981, pak místopředseda) • Jie Ťien-jing (místopředseda ÚV) • Teng Siao-pching (místopředseda ÚV) • Li Sien-nien (místopředseda ÚV) • Wang Tung-sing (místopředseda ÚV; odvolán v únoru 1980) od prosince 1978 i Čchen Jün (místopředseda ÚV) od února 1980 i Chu Jao-pang (od června 1981 předseda ÚV) • Čao C’-jang (od června 1981 místopředseda ÚV) Wej Kuo-čching • Ulanfu • Fang I • Liou Po-čcheng • Sü Š’-jou • Ťi Teng-kchuej (odvolán v únoru 1980) • Su Čen-chua (zemřel v únoru 1979) • Li Te-šeng • Wu Te (odvolán v únoru 1980) • Jü Čchiou-li • Čang Tching-fa • Čchen Jung-kuej • Čchen Si-lien (odvolán v únoru 1980) • Keng Piao • Nie Žung-čen • Ni Č’-fu • Sü Siang-čchien • Pcheng Čchung od prosince 1978 i Chu Jao-pang (od února 1980 člen stálého výboru) • Teng Jing-čchao • Wang Čen od září 1979 i Čao C’-jang (od února 1980 člen stálého výboru) • Pcheng Čen kandidáti politbyra Čao C’-jang (od září 1979 člen politbyra) • Čchen Mu-chua • Saifuddin Azizi 10. politbyro ← • → 12. politbyro 12. politbyro ÚV KS Číny (září 1982 – listopad 1987) členové politbyra stálý výbor Chu Jao-pang (generální tajemník ÚV do ledna 1987) • Jie Ťien-jing (rezignoval v září 1985) • Teng Siao-pching • Čao C’-jang (úřadující generální tajemník ÚV od ledna 1987) • Li Sien-nien • Čchen Jün Wan Li • Si Čung-sün • Wang Čen (rezignoval v září 1985) • Wej Kuo-čching (rezignoval v září 1985) • Ulanfu (rezignoval v září 1985) • Fang I • Teng Jing-čchao (rezignovala v září 1985) • Li Te-šeng (rezignoval v září 1985) • Jang Šang-kchun • Jang Te-č’ • Jü Čchiou-li • Sung Žen-čchiung (rezignoval v září 1985) • Čang Tching-fa (rezignoval v září 1985) • Chu Čchiao-mu • Nie Žung-čen (do září 1985) • Ni Č’-fu • Sü Siang-čchien (rezignoval v září 1985) • Pcheng Čen • Liao Čcheng-č’ (zemřel v červnu 1983) od září 1985 i Jao I-lin • Tchien Ťi-jün • Čchiao Š’ • Li Pcheng • Wu Süe-čchien • Chu Čchi-li kandidáti politbyra Jao I-lin (od září 1985 člen politbyra) • Čchin Ťi-wej • Čchen Mu-chua 11. politbyro ← • → 13. politbyro Stranická škola ústředního výboru Komunistické strany Číny ředitel Li Wej-chan (1933–1935) • Tung Pi-wu (1935–1937) • Li Wej-chan (1937–1938) • Kchang Šeng (1938–1939) • Teng Fa (1939–1942) • Mao Ce-tung (1942–1947) • Liou Šao-čchi (1948–1953) • Kchaj Feng (1953–1954) • Li Čuo-žan (1954–1955) • Jang Sien-čen (1955–1961) • Wang Cchung-wu (1961–1963) • Lin Feng (1963–1966) • škola zrušena (1966–1977) • Chua Kuo-feng (1977–1982) • Wang Čen (1982–1987) • Kao Jang (1987–1989) • Čchiao Š’ (1989–1993) • Chu Ťin-tchao (1993–2002) • Ceng Čching-chung (2002–2007) • Si Ťin-pching (2007–2013) • Liou Jün-šan (2013–2017) • Čchen Si (2017– ) Ústřední poradní komise Komunistické strany Číny předseda Teng Siao-pching (1982–1987) • Čchen Jün (1987–1992) místopředsedové Po I-po (1982–1992) • Sü Š’-jou (1982–1985, zemřel) • Tchan Čen-lin (1982–1983, zemřel) • Li Wej-chan (1982–1984, zemřel) • Wang Čen (1985–1987) • Sung Žen-čchiung (1985–1992)